na Blog.cz

Je paradoxní že se prapodivné bytosti zajímají o lidi až po tom co jim narostou křídla a vzlétnou někam za černá mračna. Bydlel kousek ode mě. Jsou to už tři roky.. Ano, jsem šílená, ale chci ho poznat. Spojím se s ním. A udělám pro to cokoliv.

DEN ticha za úžasného chlapce, který přišel o život při autonehodě.

Je docela těžké vytvořit si nějakou ucelelnou představu o mě. Navrch vypadám úplně normálně. Avšak uvnitř mě je jakýsi zvrácený svět ve kterém se každá nevítaná bytost ztrácí. Vznáším se někde vysoko nad vámi.. Jsem možná napůl mrtvá. Napůl anděl, démon, a možná nějaká část mě (ano ta zevnější) je vzdáleně a možná i podobna člověku. Moje až hmotná představivost vyvrací, převarcí a ničí realitu. Ale je téměř kouzelné žít ve svém světě. Jsem šťastná že jsem jiná, a nebaví mě být normální. Mám ráda divné lidi (bytosti?) podivíny, nejlépe si rozumím s lidmy kteří buď navštěvují/navštěvovali školy pro zvláštní děti, nebo s lidmy kteří aspoň navštěvují psychology či psychiatry, mezi moje blízké patří i lidé kteří byli v léčebnách (ať už protizávislových nebo jiných jako pasťák, diagnosťák...), ostatní lidi mi nerozumí, a přijdou mi nudní -_-. Jsem možná trochu šílená. A většinu času trávím přemýšlením o nemožnostech^^

♥Miluju umění, noční procházky v lesech, samotu, krev, čaj, Tima Burtona, nadpřirozeno a svého anděla. Ano, i psychopat jako já cítí lásku, a dokonce k člověku, více-méně normálnímu. A život bez něho by byl jen pouhým životem... Věřím na anděly, démony, posmrtný život, na víly, a věřím tomu že zvířata mluví. Jinak mými oblíbenými zvířaty jsou vlci, netopýři, havrani, pavouci.. A možná i sladká malá zvířátka jako infantilni medvídci, kočičky, králičci^^.. Nepiju alkohol, nekouřím, neberu drogy, nejím maso- a jsem na to velice hrdá.

Podivní lidé to měli v životě vždy těžší, rodiče v okolí svým dětem zakázali se se mnou stýkat. Ale je celkem fajn přiznat si že jsem tak ZVLÁŠTNÍ♥

Mám křídla z vosku nebohých včelek, ale i tak můžu létat, přijdu si volná, a propast předemnou směle překračuji, tvář zkřivená v trpký úsměv, a problémy zakopané někde hluboko, přehluboko. Všechna bolest se vzdaluje... toť pocit když si dáš tu odporně chutnou tekutinu s názvem ALKOHOL.

Kdybych mě někdo třeba i násilím přinutil polknout jedinou kapku alkoholu, raději bych si strčila prst hluboko do krku... Když se se slzami v očích dívám na svou utrápenou vílu. Ona je tak krásná, tak sladká, tak vtipná, její úsměv tak kouzelný a upřímný, věčně těšící všechny bytosti okolo. A teď sedí, tupým pohledem ryjící do léty poznamenaného školního lina, kapičky slz stékají po strhané tváři někam do výstřihu, rozechvělé rty... Lítost se kterou na ni všichni hledí je do nebe volající. Uběhlo jaro, léto, podzim, zima.. a je tu další jaro. A je to stále stejně. Křídla roztávají, jak sílí svit slunce, a ty ho potřebuješ utlumit, chceš zase letět... A víla pláče, on ji uhodil, uhodil její matku která to jen tiše trpí, křik a výraz krvežíznivého zvířete. A tichý a zoufalý pláč poslední lavice.

Mohu ji dát svou nekonečnou lásku, přízeň, nekonečno objetí, ale nevrátí to čas. A nenapraví duši debila který je zralý na léčebnu -_-...

...! ničíš ji...

hajzle...

Není co bych psala milí příznivci.

Poslední dobou je vše tak nechutně normální. Jakoby na knize s krasopisným nápisem ŽIVOT byla těžká vrstva šedého prachu která zabraňuje otevření zašlých desek a přemítnutí další stránky s dramatickým dějem. Stále jsem v očích "normálních" lidí podivná.

Mám v plánu ve spánku si vymyslet svého imaginárního přítele. Bude mít na hlavě klobouk (podobný tomu Kloboučníkovu) a na okraji klobouku bude sedět bílá myška s červenýma očkama. Stále nevím jaké bude mít jméno, ale vím že to bude určitě gay, a bude mě objímat když po mé tváři potečou slané kapičky slz. Vím že on mě nezradí. A já ho za to budu milovat.

Dnes žádný vzruch. Byla jsem sama doma. (tedy.. jestli to můžu vůbec za domov považovat).. Zateměla jsem, uvařila si spoustu čaje, a na talířek dala nějaké sladkosti. Sedla jsem si do krvavě potaženého křesla a dívala se na Alenku v říši divů. A když se všichni vrátili, zavřela jsem se do pokoje s tím že během dnešní noci se pokusím nakreslit samotného Kloboučníka. Ale ještě než se do svého díla pustím, přehraju si v hlavě pár písniček Emilie Autumn, a půjdu zavolat svému neimaginárnímu příteli. Za 3 dny už to bude půl roku co mě vzal pod svá ochranná křídla♥.